Lázně bez lazebnic

Každý správný indián dbá na pravidelnou hygienu. Každý den ze sebe smývá špínu v očistné lázni. Přetěžký prérijní prach mu vždy pomáhají odstranit sličné lazebnice. Indián bez lazebnice se oproti tomu pouze koupe, zaplave si, uloví rybu, hází žabky, pouští lodičky, trénuje výdrž pod vodou, zkouší zapalovat bahenní plyny...

Lázeň je vždy teplá, neboť indiáni k jejímu ohřevu využívají sluneční energii. Nechají sluníčko svítit na hladinu po dostatečnou dobu, až je voda přiměřeně teplá. Pokud se jim zdá příliš teplá, schovají sluníčko za mrak. V případě, že se sluníčko porouchá a voda není dostatečně teplá, indián se zásadně nekoupe a počká, než se závada odstraní.

Na válečné stezce

Je-li vykopána válečná sekyra, zavládne v táboře živý ruch. Každý bojechtivý indián se začne spěšně shánět po svém tomahawku luku a oštěpu, přičemž se zapřísahává, že si ho určitě dal pod polštář a že mu ho musela máma někam schovat. Jenže na mámu se tady nikdo vymlouvat nemůže, takže všechny válečnické potřeby byly rychle nalezeny a indiáni byli připraveni k boji dřív, než bys řekl bizon.

Jak vidno, válečná stezka byla plná nástrah a nečekaných zvratů. Mnohých úspěchů bylo dosaženo, nepřátelské šiky se rozpadly v prérijní prach, překážky byly zdolány, divá zvěř ulovena a indiáni se vítězně vraceli domů. Ale nebojte se! Náčelník říkal, že na příští indiány zase nějaké nepřátele sežene, takže zase bude plno skalpů, zase budou plné kapsy zlata, zase budou svaly unavený a válečníci spokojený...

Divocí mustangové

Dlužno dodat, že ona celodenní výprava protkaná hromadou indiánských her, lovů, bojů a soutěží nebyla náčelníky dobře načasována. Náčelník, který výpravu vedl, již na Divokém Západě pobýval delší dobu a byl tedy aklimatizován! Nám ostatním však nedělal tak náhlý přesun do devět hodin vzádleného časového pásma zrovna nejlíp.

Tatínkové, kteří si na indiány přijeli odpočinout, rychle poznali, že na chytání lelků můžou rovnou zapomenout, neb tento den spíš prověrkou fyzických zdatností se jevil...
Co musí indián udělat, aby mohl večer v klidu a nikým nerušen ohnivou vodu popíjet? Samozřejmě vůbec nic, od čeho má ženu? Ha háááá, jenže ty jsme nějak zapomněli doma! "Prostě je unavíme, že budou prosit, aby mohli do spacáku ještě před Večerníčkem!", vymyslel někdo... Jenže ouha! Dítka se unavila dříve, než jsme čekali! A nám nezbylo, než zcela vyčerpaná, ukňouraná děcka, naložit na ramena a zahrát si na mustangy. Večer jsme pak ohnivou vodou krk mazali (:hlavně zevnitř:).

Po zlatu prahne...

Sekyra je za dva zlatý a topůrko za tolar... Ale kde to zlato vzít? Samozřejmě z tajných slují, někde za jezerem Titicaca. No jó, jenže když ty bledé tváře slídí všude kolem, aby se našeho zlata zmocnili! No, nebylo to snadné, ale zvládli jsme to!

Máme hordy zlatááá! Konečně trošičku vybavíme tábor! Vyhřívaný bazén, sprchy, sušáky, volejbalové hřiště, skwash, počítačová laboratoř, internet, golfové hřiště, tobogán, myčka na nádobí, velká kuchyně, raketová základna, Třemšínský průplav k Suezu...

Indiáni stopaři

Jak známo, zdatný indián má oko bystřejší než ostříž a čich pronikavější než šakal. Díky těmto znakům řadíme indiány mezi nejlepší stopaře, kteří se kdy na naší planetě vyskytovali. Průměrný indián dokázal, tedy za příznivého větru, ucítit krev zraněného bizona až na 200 mil. Uvědomíme-li si, že indiánským během dokázal překonat vzdálenost i 300 mil, nebylo pro bizona radno, aby se zranil a indiánův nos tak zbytečně provokoval.
Na obrázku vlevo vidíme, že i docela malí indiáni leckdy nevěřili vlastnímu nosu, chytali se za něj a nedůvěřivě koukali kolem sebe, kde že ten bizon je?! A on se přitom proháněl klidně celých 100 mil daleko. Každopádně to však měl bizon spočítané. Ale než na něj došlo, pocvičili jsme se ještě v rozpoznávání stop, abychom celí natěšení omylem nekápli na ňákýho rozzlobenýho grizzlyho...

Indiáni kulatého ohniště

Jak jistě náhodní kolemjdoucí snadno uhodli, expedice ináidni je výhradně mužská záležitost. Proto by se mohlo zdát, že s ohništěm nikdy nemůže být žádný problém, dřeva bude dost, naštípaného, suchého, výhřevného... Zapálit oheň umí každý malý indiánek třeba dvěma křemínky ve stohu, natož s pořádnou sirkou nebo plamenometem. Ale opak je pravdou. Při nedostatku squaw se totiž oheň těžko udržuje, pomalu vyhasne a musí se rozdělávat znovu a znovu, pořád dokola...

Hrom a blesky jdou ti v patách

Když jsme přebírali tábor, padlo také slovo o tom, že jedno tee-pee prej nemá okolo vykopanej odtokovej žlábek, kanál, šachtu, kanalizaci, nic! Nezapomeňte na to! Nezapomněli jsme! Ba právě naopak! Záměrně jsme sami sebe přesvědčili, že nemá cenu hasit, co nás nepálí. Sluníčko svítí, déšť nehrozí a pak, těch pár kapek se hravě vsákne...
Spustil se liják. Sucho v tee-pee vydrželo, sem tam něco stejkalo po tyčích. Pohodka, ještě že jsme se s tím žlábkem nedělali, což? Pohodka tak na deset minut. Pak to najednou začalo na několika místech bublat...

Indiánská akademie

Pokud jde o poslední den na indiánech, je už tradičně jasno. Tedy jasno v tom, co bude na programu. Ono teda vždycky svítí i sluníčko, ale na to už takový spoleh není. Indiáni zkouší své dovednosti především v umění ve zbrani. Střílí se z luků, háže oštěpem nebo nožem a dbá se rovněž na obratnost a přesnost se zbraní bledých tváří. Všecko to začne náčelnickým bubnováním. Tím se svolá celý kmen, v plné zbroji. No, a pak se tatínkové rozprchnou střežit jednotlivé disciplíny a neustále se ptají, jestli někdo viděl to jejich nejmenší... Přitom vlastně neví, čeho se bát víc, jestli: Jóó, jó, viděli, sedí v tee-pee a už asi hodinu tam brečí!,  nebo Jóóó, ten se sebral a odešel k rybníku.