Robert Babilon

---

Vznik soutěže

Víte, kolik kilometrů se dá ujet vlakem za 24 hodin? S nápadem zařadit do činnosti KŽC (Klub železničních cestovatelů) soutěžní cestování po železnici přišel počátkem roku 1988 Alois Hrbáček, který také vymyslel první návrh pravidel. Úkolem soutěžících bylo během 24 hodin projet co největší počet kilometrů, přičemž projeté tratě měly pokud možno tvořit souvislý a uzavřený okruh. Každý si vylosoval povinné stanice, ve kterých musel získat otisk staničního razítka. Ještě téhož roku byl v Hradci Králové uspořádán nultý neveřejný ročník soutěže s cílem zjistit, zda navržená pravidla obstojí.

Vývoj pravidel

Již od prvního ročníku bylo zavedeno počítání bodů podle druhu vlaku – 1 km osobákem za 6 bodů, ostatními vlaky za 4 body. Každý si losoval dvě povinné stanice. Soutěžící byli rozděleni do dvou kategorií – kategorie A pro režisty, kategorie B pro ostatní.

K největším změnám došlo v roce 1993. Protože bylo pro pořadatele obtížné a časově velmi náročné vymýšlet několik desítek dvojic povinných stanic dávajících srovnatelné šance (a je třeba přiznat, ne vždy se to podařilo), bylo rozhodnuto od tohoto modelu upustit. Od tohoto roku byly zavedeny prémiové stanice, pro všechny stejné, za jejichž projetí získávají soutěžící body. Nyní bývá zadáno okolo sedmi prémiových stanic. Také byla zrušena základní myšlenka, že tratě budou tvořit okruh. Po zrušení povinných stanic (pro každého jiných) hrozilo, že soutěžící budou jezdit ve velkých skupinkách spolu. Pro omezení domácí přípravy je proto je cíl soutěže utajen a je sdělen vždy až na startu (ze začátku byl dokonce losován z několika možností). Další změnou bylo hodnocení spěšných vlaků pěti body za kilometr. Od roku 1997 bylo zavedeno společné hodnocení obou kategorií.

Součástí soutěže byly také vědomostní testy týkající se železnice. První čtyři ročníky se jejich výsledky započítávaly přímo do hodnocení soutěžícího (tvořily cca deset procent výsledku), v několika dalších letech rozhodovaly pouze v případě shodné trasy.

Vývojem také prochází den v týdnu, kdy soutěž startuje. Až do roku 1996 se soutěž konala během víkendu. Protože se počet nočních vlaků ze soboty na neděli zmenšil na neúnosnou míru, startuje se od roku 1997 obvykle v pátek. Protože klesá i počet ranních sobotních vlaků, byl v roce 2003 vyzkoušen start ve čtvrtek. (A až vlaky přestanou jezdit úplně, soutěž skončí.)

V posledních letech lze zjišťovat aktuální zpoždění vlaků prostřednictvím mobilních telefonů. Soutěžícím se tak nabízí možnost připravovat varianty cesty dříve, než dojde k nemilému překvapení v přestupní stanici. Posílání SMS pořadateli s trasou se zatím nesetkalo s očekávanou odezvou, v budoucnu by to ale mohlo přispět ke zrychlení kontroly výsledků. Použití počítačů pro hledání optimální trasy je, doufejme, nejspíš v nedohlednu, neboť se jedná z matematického hlediska o dosti složitý problém.

Jak vyhrát

Co je potřeba k tomu, aby soutěžící vyhrál? Především musí znát poměrně dobře jízdní řád. Ne zrovna tak, že by ho znal zpaměti, ale měl by vědět, po kterých tratích se jezdí rychle, kde na sebe vlaky navazují apod. Také by měl mít přehled o aktuálních výlukách a obvyklých zpožděních vlaků (zejména v současné době rozsáhlých staveb na koridorech). K zahození také nemusí být znalost rychlých přesunů mezi nádražími. Domácí příprava může pomoct, ale zdá se, že vlastní zkušenost s provozem je nenahraditelná. Stejně nakonec může všechno zhatit jeden ujetý přípoj.

Účastníci ...

Počet účastníků byl v začátcích obrovský – o první rallye v roce 1989 projevilo zájem přes 100 účastníků a museli být z kapacitních důvodů odmítáni. Pak přišla revoluce, lidé začali podnikat a přestali jezdit na podobné akce. Počet soutěžících poklesl na cca 15. Na jejich žádost byla od roku 1999 soutěž rozšířena na tři akce ročně, z toho jedna třídenní mezinárodní (jezdí se i po zahraničních tratích – mezinárodní rallye pořádá Klub dráhařů). Od té doby se každoročně udělují medaile v soutěži o Zlatého cestovatele, kam se započítávají výsledky všech tří soutěží. Po tomto rozšíření bývá na jedné akci kolem 10 soutěžících, ale pomalu se to začíná zlepšovat.

Za nejúspěšnějšího soutěžícího lze považovat Jana Frajera z Prahy, který již šestkrát vyhrál.

Další doprovodnou akcí je od roku 1992 celoroční soutěž Korespondenční rallye, která spočívá pouze v hledání nejlepší trasy podle podobných pravidel. Na rozdíl od klasické rallye se však nikam nejezdí. Je to určitě dobrá průprava, protože účastníci této soutěže se obvykle umisťují na předních místech Železniční rallye.

... a organizátoři

Zatímco v počátcích soutěže bylo potřeba objednat kulturní středisko nebo podobnou místnost pro všechny účastníky, nyní stačí malý kout někde v čekárně. Podobně je to s organizátory. V počátcích soutěž pořádal obrovský tým složený z více než 10 pořadatelů, nyní podstatnou část zvládá jeden člověk. Z pořadatelů jmenujme ty nejaktivnější: autor Alois Hrbáček (1988–1993), Zdeněk Vlk (1988– 1992) a Robert Babilon (1990–), který organizuje soutěž dodnes.

Zajímavosti

Soutěžícím se během svých cest stávají různé příhody. Ty neveselé spočívají obvykle pouze v ujetí přípoje, v horším případě v nutnosti strávit noc nečekaně někde na nádraží. Příjemnější situace nastane, když výpravčí po vlastní chybě, kdy nepočkal na přestupující cestující (nejen z řad soutěžících), pro ně objedná taxík, který vlak dožene.

Obdiv zaslouží skupina nevidomých soutěžících (Vladimír Vodička, Petr Mira, Petr Novák, a další), kteří se účastní poměrně často a pravidelně se umisťují na medailových pozicích.

Pořadatele vždy potěší, když vítěz najde nečekané řešení. Například v roce 1994 bylo možno vyrazit z Žatce čtyřmi směry, do Chomutova však nevyrazil nikdo, protože tam bylo potřeba po půlhodině cesty čekat hodinu na další vlak. Přesto právě tudy vedlo jedno z nejlepších řešení. V roce 1996 se mezi prémiovými stanicemi objevily Veselí nad Lužnicí, Třebíč a Ostrava-Svinov. Takřka všichni použili řešení, kdy jedním vlakem projeli tyto tři stanice (jedním či druhým směrem). Přesto dva soutěžící (Marek Sláma a Petr Valenta) našli lépe bodované trasy. V roce 2000 byl jeden ze startů v Adamově. Odtud bylo možno jet osobákem nebo rychlíkem do Brna anebo osobákem do České Třebové. Zdá se, že jiná dobrá varianta není, neboť odbočné tratě ze Skalice a ze Svitav jsou dlouhé a velmi pomalé. Přesto vítěz (Jan Frajer) našel jiné řešení – vydal se směrem na Třebovou, ve Svitávce to otočil a jel zpátky do Brna.

Soutěže se také dotkly dvě povodně. Ta v roce 1997 neměla na soutěž příliš velký vliv, neboť situace na železnici už byla poměrně stabilizovaná a vědělo se, kudy to moc nejezdí. Horší to bylo v roce 2002, kdy se soutěž konala prakticky během povodní. Poctivá příprava organizátora byla k ničemu, neboť plánovaný cíl, Hrušovany nad Jevišovkou, se ocitl na vodě. Organizátor tak musel vymyslet nový cíl i prémiové stanice večer před startem podle aktuálního stavu sjízdnosti tratí. V obou případech byl start v Bakově nad Jizerou a je otázkou, jestli by případný další start v této stanici nepřivolal podobné neštěstí.

Odpověď

A kolik kilometrů lze tedy projet vlakem během 24 hodin? Nejlepšího výsledku dosáhl v roce 1998 Lubomír Kaprál z Určic, který tehdy projel 1329 km a skončil na 10. místě. Nejspíš lze ale projet ještě více, neboť ujeté kilometry nejsou v soutěži jediným kritériem.

Přehled soutěží