Vzhledem k pěknému výsledku jsme se rozhodli napsat naši první obšírnější zprávu. Takže začněme tím, kdo jsme. Tým vzniknul v roce 2004 a jeho základ tvoří účastníci soutěží v řešení logických úloh. Tato společná záliba dala taky název týmu - Tykadla je jedna z typických logických úloh řešených na mistrovství.
Letošní TMOU! jsme šli ve složení Tykadlo Hlavní Robert (už dlouho čekám na lepší přezdívku ), Tykadlo Vodní Zdeněk, Tykadlo Vodní II Janka, Tykadlo Kodyn - toto je naše základní sestava pro terénní šifrovačky - a jako pátý člen se k nám přidal Krtek Honza , momentálně nejúspěšnější reprezentant ČR na poli logických úloh. Nedá mi to se nepochválit (když to neudělám sám, nikdo to za mě neudělá ), že týden před TMOU! jsme se vrátili z mistrovství světa v Minsku, kde jsme skončili na báječném třetím místě a na jaře dokonce přivezl český tým, kde byli Krtek s Jankou, zlato z mistrovství světa v sudoku. Přítomnost Krtka byla klíčová ve dvou bodech: kromě vynikajících luštitelských schopností nám velice pomohlo to, že oblast, kam nás zavedla letošní TMOU!, měl Krtek docela dobře prozkoumanou pro případné použití na Krtčí noru.
Autorem první části textu jsem já, Robert, autorem druhé části je Krtek.
Na Velodromu jsme se posadili naproti hlavní tribuně, čehož důsledkem bylo, že bylo mizerně slyšet, ale pro luštění to jakžtakž stačilo. Zpočátku šlo luštění dost pomalu, ale jakmile začaly padat nápovědy jedna za druhou, tak to šlo jako po másle. Ale k cílovému heslu se ne a ne dostat. Klíčovou 1M (křížovka bojovníků) s řešením VZOR jsme neměli. Posledním střípkem byla HORSKÁ, která nás přes psa dovedla až ke kýžené kosti. Odcházíme jako třetí a říkáme si, že naše heslo "Nepřepálit začátek" se opět nepodařilo splnit.
Cestou k šifře jsme se utábořili pod balkónem nedaleko mostu a vyslali Kodyna pro šifru. Bohužel nás nenapadlo, že první lampa může být ještě hodně daleko, tak jsme museli chvíli počkat. Složit puzzle nebyl problém, koukat přes barevné folie ano. U mne přiložení folií ke brýlím znamenalo okamžité zamlžení, takže jsem neviděl vůbec nic. Naštěstí se dala úloha řešit bez problémů i bez nich na základě různých posunů červené a modré.
Šifry typu lítání po městě a sbírání indicií nemám moc rád, i když vzhledem k počtu účastníků to byl dobrý nápad, jak zachovat linearitu a rozhodit účastníky po celém městě. Jestli se to rozhození povedlo, netušíme, byli jsme hodně na čele. Po vyzvednutí šifry jsme dospěli k závěru, že křížky budou kostely a kolečka tramvajové zastávky. Kodyn vyrazil na zastávku Nové sady, kde byl úspěšný, zbytek na hlavním nádraží až poté, co dorazil i Kodyn. Chvilku jsme se dohadovali, jestli se rozdělit na pět lidí (každý vyzvedne jednu mřížku) nebo na dvě skupinky. Zvítězila druhá varianta, což bylo nakonec dobře vzhledem k tomu, že ne všechno byly tramvajové zastávky. Poznámku orgů o hlavě a nohou jsme pochopili tak, že pořadí mřížek dokážeme určit i bez hintů. Janka si sice všimla velikosti koleček, to ale bohužel zapadlo. Pořadí jsme určili podle pohybu čtverečků ve spodní řadě (což bylo nakonec víceméně správně), ale zbytek pohybů jsme nedokázali určit. Hledali jsme totiž pohyby jednotlivých čtverečků, nikoliv jejich rozmnožování a požírání. Vzhledem k blížícímu se času pro vyzvednutí alternativní šifry jsme neváhali a udělali jsme dobře, tu jsme dali během okamžiku.
Tady nejvíc času zabralo nalezení vhodného místa k luštění, které nakonec ani nebylo potřeba. Ani jsme neměli čas ocenit, kolik muselo dát práce vytvořit takovýto poměrně smysluplný text.
Víceméně přímočará šifra se zřetelným návodem, do které se zapojuje celý tým. Bez nějakých větších časových ztrát pokračujeme dál. Pouze cestou na další stanoviště narážíme na dvě uličky, které byly slepé, ale podle mapy neměly být.
Tým sleduje film, zatímco já se zadáním v ruce zápasím se zouváním bot (mně podobné činnosti vždycky trvají strašně dlouho). Po příchodu do tělocvičny se ptám ostatních, jestli nechtějí vidět zadání. Pak už to šlo rychle - samozřejmě kromě mého přezouvání zpátky do bot.
Na první pohled vidíme mřížku 9x9, takže sudoku (my totiž vidíme sudoku ve všem ). Ale hned na druhý vidíme zarážky a loga v rozích, takže přesýpací bludiště. Zbývá jediný problém, jak to vyřešit efektivně. Zkoušíme psaní a gumování nejdřív na folii, pak na papíře, obojí jde hodně blbě. Nakonec to řešíme vystřihnutím písmenek z jednoho zadání a nakreslením o něco větší mřížky na papír, aby byly dobře vidět zarážky. Sedáme si čtyři kolem šifry a každý postupně tahá písmenka k sobě. Nefouká (možná proto, že sedíme za kostelem), takže to jde krásně, ale přesto jsme někde udělali chybu. Zbytky mostu ale Krtek zná, tak jenom doscrabblujeme zbytek. Místo uvolňujeme právě příchozímu týmu DuJour a spol. Přichází druhý delší pěší přesun a já začínám mít obavy, jestli dojdu do cíle...
Číslo šifry na mapách není, kdežto na průkazce, kterou nám vyměnili, ano, takže je jasné, že se řeší ta průkazka. Na logu Instruktorů nic zvláštního není, zkoušíme štítek odlepit, tam taky nic. (Tady nám dochází, že průkazku máme stále stejnou a že jsme zadání dostali už na startu.) Takže rozbít a čekáme, že papírek se zadáním bude uvnitř. Bohužel to děláme příliš opatrně (co kdyby průkazka ještě byla potřeba), odstřihli jsme příliš malý kus a pokusy dostat se nehtem dovnitř vedou spíš k destrukci. Po nějaké době, kdy část týmu kouká přece jenom do mapy a nachází podivnosti typu hora "Dolní trať", vrcholy na stráních, vrstevnicové jazyky, apod., prosvítil Kodyn průkazku čelovkou a objevil zadání. Dali jsme se do luštění, které spočívalo v přečtení textu a mapových značek, které jsou navíc překryty nápisy na průkazce a maskovány poškozením vzniklým při pokusu o oddělení. S mapou je to špatné (není divu, když jsou dvě přes sebe), naštěstí z textu jsme pochopili, že máme jít k vypuštěnému rybníku. A Krtek to tady zná, takže vyrážíme.
Cesta přes tunel byla úžasná! Podobně jako pětka to byla šifra se zakomponovaným zadáním v textu, naštěstí méně pracná. Hledáme zvířátka z obrázků (první rybujsme nenašli) a chvilku nám trvá, že ty dvě naprosto stejné vši na obrázcích odpovídají jedné vši v textu. Po určení pořadí jednotlivých písmenek vyrážíme k lomu. Pěkné bylo to, že aniž by nám někdo zavazoval oči, tak jsme nevěděli, kde jsme. Vyrazili jsme v domění, že jdeme na jihovýchod a že půjdeme přes Nebovidy (nějakou zkratkou kolmo dolů jsme jít nechtěli). Jaké bylo naše překvapení, když jsme asi po kilometru vytáhli buzolu a zjistili, že jdeme přesně obráceně. Ne, že by to příliš vadilo, k silnici a pak po žluté je to zhruba stejně daleko, ale údiv byl velký.
Poměrně brzo jsme si všimli, že některé části mapy souhlasí a jiné ne, a že délka strany je přesně 18 cm. Po přeložení na třetiny se uprostřed objevilo krásné červené kolečko.
Na předchozím dlouhém přesunu se ukázalo, že boty, se kterými jsem prošel Pyreneje, se pro moravské nížiny nehodí. K lomu jsem ještě došel, ale další pokračování s týmem bylo vyloučeno. Tady jsme se rozdělili, Krtek, Janka a Kodyn šli do terénu, já se Zdeňkem do Nebovid. Kdyby nemohli pohnout s šifrou, tak by došli k nám. To se naštěstí nestalo, ale přemýšlel jsem co dál, abych případně týmu dokázal ještě pomoct. Nastoupení do autobusu jsem považoval za diskvalifikaci a nemožnost aktivně řešit šifry, byť třeba jenom na dálku. Takže bylo mým úkolem dojít do Brna - ty 3 km k nejbližší zastávce jsem šel dvě hodiny. Zajímavým důsledkem bylo, že jsme byli na cílovém stanovišti dřív než zbytek týmu a mohli jsme luštit. Nebýt pitomé chyby v jednom písmenku, mohli jsme zbytek přivítat slovy "Prošli jsme TMOU!". Takhle jsme se ještě společně trápili, viz dále.
Pokračují zápisky Krtka :
Po silnici na jih směrem na Ořechov jsme vyrazili ve třech. Bylo to dobré rozhodnutí. Zbývající část hry nebyla terénem připravena na Robertovo statečné pajdání. Čelovky už jsme zapínali pouze kvůli okolojedoucím autům. Pomalu začalo svítat. Jakmile jsme potkali autobusovou zastávku a pokřížili značku, udělali jsme prudký obrat po cestě do kopce. Měl jsem z dohledávání kříže obavy, ale šlo to jako po másle. Přesněji přímo po té cestě, která k němu měla vést.
Vyzvedli jsme si zadání s kamenným plánem na člobrdo. Vylezli jsme na posed. Zabahněné boty, mokrý dřevěný žebřík a těžký batoh na zádech, to je ten pravý adrenalin na ranní probuzení. Pět by se nás nahoru nevlezlo, ale ve třech jsme se směstnali na lavičku a po drobném občerstvení začali luštit. Pojmenovali jsme obrázky s jednou chybou, "srdce" místo "láska". Přemýšleli jsme o šedých polích, zvažovali jsme odeslání řetězce odloučeným členům. Pak Janka začala zaměňovat písmena a z nových slov lezl krásný pokyn kam pokračovat. Doladili jsme i tu "lávku" a zase jsme lezli dolů.
Rozhodl jsem pro přesun stylem "přímo na jih", protože jsem věděl z KN průzkumů, že by to terén měl umožňovat. Některé kusy cesty byly zarostlejší než obvykle, ale přežili jsme to, došli na velkou cestu kolem řeky, aniž by mě Kodyn s Jankou kamenovali. V další fázi moje paměť na terén trochu selhala. Prošli jsme kolem odbočky k lávce, ale já jsem Janku ubezpečoval, že si pamatuji, jak to má vypadat a toto to není. Od mlýna jsme se pokorně vrátili. Místo, které jsem si pamatoval, bylo součástí až příštího přesunu.
"Příští stanoviště bude u kaple sv. Peregrína," ubezpečoval jsem už během cesty k lávce. Po letmém začtení se do pokynů to bylo stále zjevnější. V podstatě okamžitě jsme pokračovali v cestě. Za chůze jsem nahlas předčítal sentence a ujistili jsme se, že "blízká kaple" je náš pravý cíl.
Několik týmů píše do fóra o problémech s dohledáváním a nesrovnalostí mezi mapou a skutečnou polohou kaple. Ano, toto jsme si prožili s Vítkem před rokem a půl. Při Tmou už jsem jednoduše věděl, která cesta vede přímo ke kapli. Les u kaple právě opouštěl nějaký tým, podle statistik to mohlo být jedině Ústřední topení. Takže jsme tou dobou měli v dohledu ještě i druhý tým. Ale třináctka, nejen podle almanachu klíčová šifra, byla pracná.
Po vyzvednutí zadání jsme se snažili postavit takové ležení, aby nedošlo k úplnému promočení sílícím deštěm. Bohužel jsme neměli k dispozici žádný velký igelit. A deštníky byly na hranici použitelnosti. Jedno zadání jsme ukryli a druhé rozstříhali. Zkonzultovali jsme s Robertem telefonicky parametry pravidelných mnohostěnů. Po roztřídění trojúhelníčků jsme se rozhodli pro tři osmistěny. Bylo nám mokro a pod deštníky těsno, chyběly nám ruce a trochu síly. Jak chcete, kruci, šesti rukama držet dva deštníky, stříhat, lepit a držet dílky?? Zpracovávali jsme osmistěn s nápisem Tmou a tečkotvarovými spojovadly. Tvarečky seděly, ale značky na hranách ne. Přesněji skoro všechny jo, ale dvě ne. Věděli jsme z "nezapomeňte", že tvarečky jsou důležitější, ale stejně nám to vrtalo hlavou. První osmistěn vznikl, ale nevěděli jsme, jak roztřídit ten zbytek. Přišly Pralinky a deprimovali nás velikou celtou roztaženou mezi stromy. Rozhodli jsme se pro přesun do pracovně použitelnějšího prostředí.
Jasná volba byly Želešice. Stejně jsem "věděl", že další stanoviště bude na Kozí hoře, a tam se jinak než přes Želešice moc jít nedá. Kodyn s Jankou mě za takovéto "stanovišťové jasnovidectví" moc nechválili, navrhoval jsem samé krpály, jenže... Orgové jsou svině, ať připravují Tmou nebo KN. Po cestě zahrádkovou kolonií jsme narazili na prima tunel, kde bylo sucho. Tak jsme rozhodli, že to nám v tuto chvíli ke štěstí stačí.
Po krátkém občerstvování a odkládání příliš mokrých věcí jsme se znovu vrhli na tělesa. Začali jsme plánovat i nějaký MMSkový přenos k odloučeným členům. Vtom Janku napadlo, že by bylo možné zbylé trojúhelníky smysluplně do čtveřic a složit čtyřstěny. Že to pak popřilepujeme ještě k tomu osmistěnu už bylo jasnější. A zpracování tajenky celkem také. Jen bohužel opravdu vyšla ta Kozí hora. V průběhu dorazily do "našeho tunelu" ještě Lamy na Varanech, naštěstí byl dost velký. Před odchodem jsem popřál hodně štěstí, ale nepomohlo to, byli jsme s Pralinkami poslední, kdo přes třináctku prošel. Opět jsem využil zkušenosti z KN výzkumů a bez zaváhání jsme se vydrápali deštěm a bahnitými cestami nad lom na Kozí horu.
Dostali jsme Rubikovu kostku. Naštěstí složenou, jen polepenou. V cíli jsme se dozvěděli, že složená být neměla. Na luštění by to ale nemělo tak velký vliv. Byl poblíž jeden tým, staré známé Pralinky. Luštili jsme rychle. Zaregistrovali jsme čísla od 1 do 18, dvakrát stejně, vždy na trojici stěn. To znamená 27 plošek, na jedné je logo, čili 26, čili přímá substituce. Části abecedy jsme k plochám přiřadili tak, aby zmizela nesympatická písmena (G, Q, X, ...) a naopak aby krásně vyšel kostel v Moravanech.
Následoval přesun orientačně opět bezbolestný, jen dost blátivý. Začali jsme si motivačně pouštět hymnu TMOU!, protože jsme věřili, že projdeme. Věděli jsme tou dobou z oficiálních a jiných spřátelených zdrojů tři věci: hra se prodlužuje do 14 hodin, vyhrály Prahory těsně před Ústředním topením, máme šanci na třetí místo. Nebyly tak podstatné, blízkost cíle byla fyzicky cítit a umístění není rozhodující, chtěli jsme dojít. Stále častěji jsme volali odloučeným členům, kde zrovna jsou a kam jdeme my.
U kříže jsme vyzvedli barevné proužky. Zvědavě si nás prohlédli hlídající orgové a ověřili si, kdo jsme. Přesunuli jsme se na náves do krytého vchodu zavřené restaurace. Všimli jsme si okamžitě nápovědy v logu. Ale substituce ne a ne se vyloupnout. Očekávaná trojková soustava pořád o chloupek neseděla. Poslali jsme MMSkou tentokrát dobře předatelné zadání odloučeným členům. Ti se také začali přesunovat do Bohunic jako očekávané lokace cíle, mysleli si především na oblíbenou tělocvičnu na Tatranu.
Janka: "To není desítka, to je X!!" Toto byla rozhodující myšlenka. Pak už mi také díky procvičení na startu rychle naskočilo Braillovo písmo a za chvíli bylo hotovo. Nasměrovali jsme Roberta se Zdeňkem do školy na Armenské. A sami jsme se tam asfaltkou mezi taky vydali. Autem okolojedoucí orgové říkali, že to máme v kapse. Ukázalo se, že neměli tak úplně pravdu. Cestou jsme si opět pustili hymnu a rouhal jsme se na téma využití školního plaveckého bazénu, kde jsem kdysi (v onom školním věku) závodil.
Aneb truchlivý příběh o ztrátě třetího místa. V tělocvičně plné lidí už byli Robert se Zdeňkem. Luštili jsme nejlehčí šifru hry, podle Ivoše. Jediné zpestření mělo být luštění pouze z hlavy bez pomůcek, ale i bez papírů a tužek. Zvířátka z devítky a bojovníci z 1M, ze zvířátek písmena a podle bojovníků řadit. Udělali jsme dvě "nevynucené chyby": špatně jsme si určili jedno písmeno, což znemožnilo scrabblení i mistrům slovních hádanek mezi členy našeho týmu; za druhé jsme trpěli utkvělou představou, že když jsme 1M nevyřešili, nic jiného, než scrabblení 9 písmen, nám nezbývá. Hodnou dobu jsme se kysele tvářili do kamer i na přítomné orgy a kamarády. [Robert: Naprosto nechápu, proč jsme ta písmenka nenechali překontrolovat.]
Pak přišly Pralinky, do pěti minut oznámili heslo a přidali se do družné zábavy s "bronzem" na krku. Nebylo to vůbec příjemné. Ne kvůli rozdílu mezi 3. a 4. místem, spíš to bylo trapné, zaseknout se tady, tak nějak "na veřejnosti", "na nejlehčí šifře hry". (Děkuji Martině za povzbuzení, snad právě to mě nakoplo.) "Musíme ty postavičky prostě podle něčeho seřadit!" zavelel jsem k poslednímu útoku. Pochopitelně to šlo, i bez vyluštění 1M, taky nás to mohlo napadnout dřív... Za chviličku jsme pak taky "pošeptali" heslo Radkovi a konečně jsme se mohli zapojit do příjemného společenského cílového hemžení.
Vyhlášení bylo velmi důstojné, stejně jako celé prostředí cíle. Ať žije TMOU!
Zde končí zápisky Krtka a pokračuje opět Robert.
Letošní TMOU! se nám všem velmi líbila, i když já, a se mnou Zdeněk, jsme si ji nemohli vychutnat úplně celou. O žádné šifře se nedá říct, že by se nám nějak zvlášť nelíbila, ba přímo naopak. Mnoho šifer bylo nádherných: Alternativní hymna (zejména co se týče Ivošovy autorské práce), Rozhovor (krásně kompaktní), Film (film), Schovka v průkazce (aneb co všechno se dá rozbít), Čtyřstěn (těžké, ale krásné), Barvy (pěkná netriviální myšlenka).
I výběr trasy byl super. O existenci hitlerovských dálničních staveb mezi Brnem a Moravskou Třebovou jsem věděl, o tom, že exituje spousta zajímavých staveb i směrem na jih jsem netušil. Budu si sem muset zaskočit někdy ve dne.
Mrzí nás hloupá ztráta třetího místa, ale víme minimálně o pěti lidech, kterým jsme tím udělali velkou radost. Ale nádherně jsme si zahráli a ještě k tomu jsme prošli TMOU!