Jak jsem cestoval na kole z jihu na sever za 72 hodin

Jižní cíp: východní konec Šumavy, 10 km od Vyššího Brodu, 705 m n.m.
Severní cíp: Šluknovský výběžek, osada Severní, 435 m n.m.
Nejnižní bod: Roudnice nad Labem, 150 m n.m.
Celá trasa se vešla do pásu šířky 16 km
Start: sobota 17.8.2019 12:30
Cíl: úterý 20.8.2019 12:17
Celkem: 71 hodin 47 minut
Sobota: 11:06-19:47, 114 km, 700 m stoupání (včetně cesty z nádraží)
Neděle: 8:14-17:58, 101 km, 970 m stoupání
Pondělí: 8:32-19:14, 121 km, 600 m stoupání
Úterý: 7:36-14:02, 67 km, 1000 m stoupání (včetně cesty na nádraží)
Trasa, profil, selfíčka: viz fotogalerie na rajčeti

Před dvěma lety (duben 2017) jsem narazil na článek o tom, jak jistý hasič přeběhl republiku z jižního cípu na severní za tři dny. Řekl jsem si, že co zvládně člověk pěšky, byť mladý a na ultramaratony trénovaný, bych snad mohl zvládnou na kole i já, včetně nočního spánku v posteli. Je to cca 360 km (ty dva body jsou krásně proti sobě), tj. v průměru 120 za den. V životě jsem tuto denní vzdálenost ujel 2x, a to někdy před 30 lety. V posledních 5 letech (před 2017) jsem se 2x dostal na úroveň lehce přes 100 km, v trasách s minimálním převýšením, jinak jsem jezdíval trasy do 80 km. Když jsem pak třeba v létě ujel 80 km z Kladna do Benešova, tak jsem si nedovedl představit, že bych byl ve dvou třetinách a že bych měl jet ještě dalších 40. Takže přejet republiku byla pro mne výzva s nejistým výsledkem.

Plánování tras mám rád a hned jsem se do něj pustil. Bylo jasné, že pojedu z jihu na sever, dvě třetiny trasy až někam do Mělníka to bude v průměru pořád z kopce. Taky jsem zjistil, že začínat na jižním cípu ráno mi logisticky moc nevychází, a bude lepší začít kolem poledne, kdy se na start dostanu z domu rozumným ranním vlakem. Navíc ušetřím jeden den a jeden nocleh a vlastní cesta bude rozložená do čtyř kalendářních dnů. Poměrně rychle se vyrýsovaly noclehy v Týně nad Vltavou, v Praze-Zbraslavi a v České Kamenici.

Během podrobného plánování cesty jsem narazil na některé otázky. Jak velká zajížďka se vyplatí, když se vyhnu kopci? Kde je tak velký provoz, že bude lepší se mu vyhnout? K druhé otázce jsem zjistil, že se každých 5 let provádí sčítání dopravy a výsledky se dají najít na webu. První otázka byla zajímavější. Najít fyzikální vzorečky nebyl problém. S veličinami typu příčný průřez cyklisty či koeficient tření pneumatik už to bylo horší. Nakonec mi vyšlo, že energetická shoda mezi stoupáním a objížďkou nastává při poměru někde mezi 1:40 a 1:80. Tj. nastoupat 100 výškových metrů vyjde nastejno jako ujet po rovině navíc 4-8 km. Při tom jsem taky objevil skvělé stránky pro plánování cest (brouter.de), které toto umí zohlednit. Navíc se tam dají nastavit různé koeficienty pro všechno možné - stoupání, kategorie silnice, schody, jízda v protisměru, atd. Pro trasu jsem si dal dvě podmínky - jet přes Prahu a jet vnitřkem ČR, protože jinak se nabízela varianta dojet podél Labe až do Bad Schandau a vzít to do Dolní Poustevny Německem, a to mi připadalo u cesty napříč republikou poněkud nepatřičné. Podrobnou trasu jsem tak měl poměrně brzy připravenou. Na rozdíl od běžce hasiče jsem se vyhnul hlavním silničním tahům přes Dolní Dvořiště a devítce z Prahy do České Lípy, kde to zejména v úzkých zatáčkách za Liběchovem muselo být pro něj fakt maso.

V roce 2017 jsem už vyrazit nestihl, ale zkoušel jsem lehce sondovat mezi známými, jestli by se někdo nepřidal. Někteří řekli, že jo, že to vypadá zajímavě. V roce 2018 se mi nepovedlo vtěsnat tuto akci do svého nabitého kalendáře. Letos (2019) jsem si řekl, že prostě musím, jinak to budu odkládat do nekonečna. Během roku jsem se letos snažil jezdit o něco více, daleko častěji jsem dával přednost cyklovýletům před pěšími túrami. K plánu vyzkoušet dva dny po sobě 100 km jsem se zdaleka ani nepřiblížil, denní maximum bylo 75 km. Kamarádi nakonec vycouvali s tím, že by to asi nezvládli, takže jsem v půlce srpna vyrazil sám, zvědav, jak to zvládnu.

Už dříve jsem zjistil, že trasa naťukaná do mapy.cz je mi k ničemu, neboť na serveru změnili výpočty tras, takže přes mnou uložené trasové body to přepočítalo jinudy, než jsem zamýšlel. Takže celé plánování bylo potřeba udělat znova, ale podruhé už to šlo rychleji. Ani netuším, jak moc se liším od předchozí verze. Chtěl jsem vyrazit v sobotu. V úterý, kdy už se dalo na předpověď počasí jakžtakž spolehnout a vypadalo to, že je příznivá, jsem začal řešit noclehy. A jejda, na Zbraslavi ani v Kamenici jsem nenašel nic rozumného. Musel jsem noclehy posunout do Vraného a Žandova, hlavně těch 10 km navíc čtvrtý den dopoledne moc nepotěšilo. Na druhou stranu z Prahy do Budějovic výjimečně nebyla žádná výluka, takže byla šance, že hned na začátku nebudu mít hodinu zpoždění. Možná jsem trefil jedinou prázdninovou sobotu, kdy se to povedlo. Sbalil jsem to nejnutnější a v sobotu v 6:08 jsem vláčkem vyrazil.

Cesta vlakem se dvěma přestupy proběhla bez problémů. Jízda z Horního Dvořiště na start do jižního cípu trvala déle, než jsem zamýšlel. Bylo to do kopce, místy kamenitými cestami a zjišťování indicií pro nejjižnější naší kešku taky chvíli zabralo. Místo v poledne jsem tak odstartoval až ve 12:30. Před sebou jsem měl 105 km do Týna. Až do Českého Krumlova to měla být pohodová cesta pořád z kopce po silnici kopírující tok Vltavy. Chyba lávky, silnice se vlnila nahoru a dolů, až to nebylo hezké. Protože jsem chtěl stihnout recepci, která zavírala v 19:00, tak jsem se snažil udržovat slušné tempo. V Krumlově jsem to vzal přes centrum, protože jsem tam už několik desetiletí nebyl. Těch lidí, hrůza! Byl jsem rád, že jsem se protlačil na druhou stranu a myslím, že mám zase na několik desetiletí vystaráno. Z Krumlova byl slušný stoupák, vzhledem k provozu jsem to vzal podle plánu bočními ulicemi, další 2 km po silnici sešup k Vltavě a odbočka ke Zlaté Koruně. Následoval pořádný krpál do Štěkře (1 km, 10 %) a pak už pohodová cesta přes Budějovice až do Hluboké. Nakonec ještě dlouhý kopec kolem Temelína a sjezd dolů. Recepci jsem nestihl, což nevadilo, měl jsem domluvené předání klíčů noční službou. Obchody zavírající v osm však ano. Měj jsem toho plné kecky, nataženou Achilovku a obavy z toho, co bude zítra.

V neděli mě čekalo 100 km zvlněnou krajinou středního Povltaví, prakticky celá trasa vedla po silnicích druhé třídy. Kromě závěru od Štěchovic byl na silnicích minimální provoz. Jel jsem naprosto poklidným tempem. Vyrážel jsem ráno po osmé, ve Vraném jsem byl před šestou. To je nějakých 10 km/h. Střídavě do kopce a z kopce, pouze stoupání z Cholínského mostu přes Vltavu bylo náročnější (1 km, 8 %), odměnou pak byl parádní dlouhý sjezd do Štěchovic. Dokonce jsem si ke konci dovolil porušit pravidlo "ani metr navíc", objel pár místních kešek a zjistil jsem třeba, že most, na kterém se točil válečný film Most u Remagenu, je jinde, než jsem si doposud myslel. Byla to prostě pohoda.

Čekala mě nejdelší etapa, 120 km. Půlku trasy až do Kralup absolutní rovina podél Vltavy, pak kopeček kolem Řípu do Roudnice k Labi a teprve až na závěr přišly kopce. Po odjezdu hned za Vraným začalo pršet, ale už po hodině, pod Vyšehradem, přestalo. To byl jediný déšť za celou dobu. Jel jsem centrem Prahy (Vyšehrad, Národní divadlo, Kafka, Václavák, Příkopy) a všude hodně turistů, jak už to tak v Praze o prázdninách bývá. Při plánování byl úsek z Prahy do Kralup největším oříškem. Jedna možnost je jet podél Vltavy, je to o něco delší, bez kopců, ale po horší cestě, pár kilometrů dokonce po lesní cestě okořeněné kořeny stromů. Druhá možnost je vyjet na kopec někam k Ládví a pak to pomalu sjet dolů. Protože nemám rád kopce, dal jsem přednost první variantě - a mezi kořeny jsem se proklínal. Za odměnu jsem se projel mezi planetami naší sluneční soustavy v měřítku 1:1000000000 , loni otevřenou planetární stezkou (těch nul je devět, takže jedna ku miliardě). V Roudnici jsem chtěl poobědvat, ale nesehnal jsem jedinou otevřenou restauraci (některé mají otevřeno jen přes poledne a já jsem tam byl až po třetí), tak jsem skončil u pizzy. A za Roudnicí to začalo být kruté, přišly kopce a ozvala se natažená Achilovka ze soboty. Každé šlápnutí bylo bolestivé. Celých 40 km. Do kempu jsem nějak dojel a začal jsem se smiřovat s tím, že na Sever zítra asi nedojedu, natož v plánovaném limitu 72 hodin.

Poslední den už stačilo jenom dojet do cíle. Pouhých 55 km. Ale pořádné kopce - nastoupaných metrů bylo nejvíce ze čtyř dnů, a to jsem měl na to jen půl dne. Navíc předpověď byla hodně nejistá - Aladin sice hlásil celé dopoledne bez deště, ale Norové pro změnu trvalý déšť. Vyšlo to tentokrát českému Aladinovi. Přišlo vhod, že jsem z Jihu vyrazil o půl hodiny později a tak jsem si mohl půl hodiny přispat. Takže jsem vyrážel až po půl osmé. Hlavně jsem byl zvědav, co moje nohy po včerejšku. Tajně jsem doufal, že se mi podaří aspoň dojet do konce. Překvapivě se mi jelo v pohodě a Achilovka dala pokoj. Časově to vycházelo s rezervou, tak jsem si mohl dovolit vzít závěr pěšky nádhernou cestou podél Severního potoka, a do cíle jsem dorazil ve 12:17, tj. 13 minut před 72hodinovým limitem. SEVERNÍ PÓL DOBYT! Po čtyřech dnech jsem toho měl už docela dost, tak jsem zrušil plán projet se Německem až do Děčína, i když by to bylo skoro celou cestou z kopce. Místo toho jsem dojel do Dolní Poustevny a prvním vlakem, taky přes Německo, domů.

Bylo to pestré, každý den mě čekal jiný profil. První den pořád z kopce , druhý den zvlněná krajina, třetí den rovinka a čtvrtý den drsnější kopce. Ač jsem jel převážnou část cesty po kvalitních silnicích, bylo to bez větší dopravy. Pohodlný plán od neděle do úterý byl vykoupen náročnou sobotou a v jejím důsledku pondělní krizí. Možná jenom stačilo jet v sobotu víc v klidu a nakoupit někde cestou. Ale po bitvě ... však to známe. Úspěšnému zvládnutí velmi pomohla jedna věc: Když jsem v červenci měnil na kole celou hnací soustavu, která už byla notně vyčvachtaná, tak jsem si místo trekových převodů nechal dát horské. A v kopcích jsem dva nové nejlehčí převody hojně využíval, jinak bych byl daleko uštvanější. Škoda, že mě to nenapadlo asi tak o 10 let dřív. Každopádně jsem rád, že jsem to zvládl a mimo jiné tím zkompletoval návštěvu všech čtyř cípů naší malé republiky.

Nic. Kolo používám především jako prostředek k návštěvě zajímavých míst. Na to tady nebyl čas a mnoho potenciálních cílů jsem minul, i když u pár zajímavostí přímo na trase jsem se taky zastavil. Takže se zase vrátím ke kratším trasám a více zastavením. Něco jsem si dokázal a nemám potřebu to někam posouvat. I když ... nikdy neříkej nikdy ...