Počasí si s náma letos zahrávalo natolik, že bylo rozhodnuto, že začouzené stany, spacáky, slipy, vousy či tatranky je třeba považovat za menší zlo v porovnání s mokrem a nebývale vlezlou zimou, která se do našich končin drze vkradla. Tak se mi splnil dříve sen, později cíl: užívat s Matýskem teepee jak se na řádného indiána sluší a patří :)
Vzhledem k trvajícím dešťům však bylo třeba uvážlivě zvolit kompromis v podobě minimalizace nepohodlí působeného jednak neskutečně se hromadícím dýmem uvnitř TeePee a pak deštěm, který v případě otevření chlopní pršel indiánům nestydatě na hlavu. Stran vah příslušejícím těmto útrapám panovala značná nejednota. Tuberáci typu Ivo Salcman by nechali chlopně klidně otevřené, jen aby ulevili svým plicím, zatímco děti, mající nosy díky své tělesné dispozici poněkud níže, preferovaly dým klidně pekelných rozměrů...
TeePee jsme s Matýskem sdíleli se všema Salcmanama, co jich jen na indiánech bylo (6 luxusních kousků).
Ani nejstatečnější mužové optimismem onoho pátečního rána zrovna neoplývali. Mraky působily zlověstně, tráva na louce již leckde chyběla, ohni se nechtělo hořet, oblaka se plnila dýmem, v gumovkách zatuchlina, máslo ztuhlé tak, že nešlo rozmazat...
Ukázalo se, že čtyři TeePee již pro rozrůstající se kmen nemohou stačit. Bizonů bylo zabito dostatek, takže o kůže na stany nebyla nouze. To ovšem nebylo lze říci o zásobách tyčí (o dřevozpracujícím náčiní ze začátku rovněž). Situace musela být opravdu vážná, neb bystré oko spatřiti dokonce mohlo, sekyrou se ohánějícího Bébulka...
Když už to vypadalo, že práce na dalších dvou teepee nikdy neskončí a mladí indiáni se mezitím tutově pomlátí v nově se rodících bunkrech, vykrystalizovala náhle v pauze malá lučištnická přestřelka...
Přehlídka luků na letošních indiánech byla skutečně nevídaná. Daly se vidět kousky doma pečlivě připravené - luk sešroubovaný bytelnými šrouby se strunou ze sekačky jako tětivou, bytelné zbraně z lískového dřeva s kůrou oholenou i neoholenou, jakož i chatrné luky z útlých proutků nebo třeba z dřevěného šatního ramínka, jemuž jako tětiva posloužila guma z kalhot.
Odvažuji se tvrdit, že honba za zlatem byla opravdu monstrózní záležitostí. Tou dobou již byly děti rozděleny podle příslušnosti k tomu či onomu bunkru a čerstvě vykopaná válečná sekera neměla být hned tak zakopána. Pravidla umožňovala nést vždycky pouze jeden zlatý valoun z cesty do tábora, což v důsledku znamenalo, že si dobře zahrály i malé děti.
Když už se konečně podařilo dětem vysvětlit, že do lesa během hry opravdu můžou, nicméně žádné zlato tam není (s čímž mimochodem ne tak docela souhlasil Milan když prohlásil, že Třemšín se jmenuje Třemšín proto, že tady jsou někde zakopané tři zlaté "šíny"), započala se hra s nebývalou urputností.
Myslím, že hru dost možná vyhrála své skupině Anička, když shledala, že Matýsek buďto do tábora žádný zlatý valoun nedonese, nebo donese úplně jiný kámen, jak se skutečně nejednou stalo. Zareagovala totiž znamenitě, když přestala běhat a pouze udržovala přehled o dosud neodnesených valounech, které okamžitě předávala Matýskovi, Filípkovi, Anežce, Štěpánce, Markétce a dalším. Ti se pak do konce hry nezastavili a přispěli dílem rozhodně nečekaným :)
Perfektně připravená hra, která navíc dokazuje, že hra je hra a děti se s tím nějak poperou. Já bych se bejval vsadil, že se bude hrát do prvního vypíchnutého oka nebo vyraženejch zubů, ale to byl naprosto mylný odhad. Adam dělal "brankáře" u živých mantinelů (tj. bránil malé diváky před nájezdy lakros hrajících indiánů) a děti si prostě nějak daly pozor...
Zaujalo mě, že příslušnost k týmu zde hrály nikoli dresy, ale lakroska (bílá nebo černá). Navíc jsme tam nikdo tenhle druh lakrosu neznali, působil vážně děsně moc dovopravdy indiánsky! Bylo super se na to dívat...
Vystopovat bizona, nenápadně se k němu připlížit a skolit ho šípem, toť věru umění hodné indiána. Hlavní roj indiánských válečníků nám sice na chvíli zabloudil, ale nakonec se k bizonovi dostal včas, ještě než stačil opustit naše lovecká teritoria.
Technicky opět parádně vymyšleno. Šeptání vytvářelo tajemnou atmosféru, v níž starší kluci postupovali ostrým tempem, kterému menší děti nemohly stačit. Díky tomu si mohly lov regulérně užít, protože nemohly prostě slepě sledovat ty vpředu, kteří byli dávno v trapu. Navíc byly děti rozděleny na válečníky a stopaře (když něchtěly střílet z luku). Ale i ti nejmenší, pokud se luku nechtěli vzdát, toho bizona nakonec ku své velikánské radosti ulovili.
Neuvěřitelné! Jako že ještě ve dvě hodiny odpoledne to vypadalo, že z celého pátku nebude pro děti nic, že rada starších zkejsne na stavbě dvou TeePee a děti se pozabíjejí v bunkrech, najednou se ukázalo, že se toho stihlo víc než by kdo vůbec tušil. Zlatokopectví, Lakros, Lov bizonů a jeho konzumace... A nakonec ještě noční záležitost pro pevné nervy: Stezka odvahy.
Chvíli to vypadalo, že z téhle parády nakonec sejde. První dvojice odvážlivých tatínků se totiž sice vydala stezku vytyčit, ale počasí je za tuto lehkovážnost pěkně ztrestalo, když na nich nezůstala nitka suchá. Navíc svíčky rozeseté cestou všechny do jedné pozhasínaly.
Děti už byly zalezlé ve spacácích (některé se snažily rychle usnout, aby na stezku nemusely, kdyby náhodou ještě přecejen byla), když tu náhle vkročí do TeePee Skleněný Buvol a praví: "jestli někdo chce na stezku odvahy, tak může". Nevídané! Miloš si prostě indiány bez noční hry (odvahy) představit neuměl a jednu krátkou variantu narychlo připravil.
Překvapilo mě, jak některé úplně malé děti ještě neznají strach, resp. ho neznají předem :) Malý Filípek na odvahu chtěl a šel. Když se dlouho nevracel a tatínek už prožíval strachy trochu odlišné od těch stezkoodvahových, vyrazil za ním Ondra. Filípek prý stál u jedné svíčky "a trochu se bál", komentoval pak situaci Ondra :)
V pátek pršelo. Docela často, nekecám. Louka promočená, dřevo taky. Rozhodlo se blbě hořet. A u čouďáčku se jeden nezahřeje. A nás byla hromada provlhlejch prochladlejch chlapů. Leckdo se snažil usušit aspoň fusky, avšak činnost tato spíše uzení se podobala.
Najednou, bylo to v noci, můj rudý bratr Yankee stojí u ohně. "Co ty tu?", řku. A tu zřím, kterak ta pumpa v jeho rukách! A jak se ustí rozdmýchávací hadice ohni přiblížilo, rázem jakoby ožil. Již to nebyl čoudíček, malý jak tvůj malíček! Vyrostl nám za pět vteřin, jak kdyby z mrtvých vstal! A dým se do věčných lovišť odebral.
A s ohněm ožilo i všichno ostatní. Z ponožek se začalo kouřit, vzduch zaplnila líbezná vůně tavících se podrážek, čela válečníků byla náhle rozpálená a pivo lépe chutnalo.
A v tomto mocném rozpoložení, když se každý těšil až na něj dojde s dmýcháním řada, ozvalo se za našimi zády: "Myslel jsem, že vás to za chvilku přejde, ale už je to čtvrt hodiny..." A bylo po legraci. A já si ani nedmýchnul...
Když už jsme si s Matýskem konečně zvykli na indiánský styl Mírových pohádek, zamilovali se do Salcmanských sqwaw které s námi sdílely vydří TeePee, obtížně přivykli na zvýšenou koncentraci prdů ;) (o kterých se dokonce vyprávěly báječné pohádky), podělili se o nejednu sušenku či bonbón a snad již v plánu měli po kudle sáhnouti a pokrevními bratry se státi - opustili nás naši věrní společníci...
Jejich místo, prohřáté, vysušené a vymazlené s výhodou zaujali Torpédoborci (Tomkovi).
Šimon parádně prochází hned napoprvé! |
V sobotu je na programu, již tradičně, indiánská akademie. Zajímavé je, že ačkoli byla letos přerušena mší svatou, vůbec jí to neuškodilo! Organizačně se to pohodlně zvládlo.
Disciplíny byly podobné jako loni, namátkou to byla střelba lukem, hod oštěpem, střelba puškou, slepá ztezka, točité lano, přechod přes kládu, plížení, hod nožem, práce se sekyrkou, kimova hra, péče o šamanův oheň, stání na kůlu.
Maximální pecka byl ale určitě provazový žebřík. Marek odhodlaně přijel nejen s Edou, ale i s malým Ferdou! A nejen to, vyšvihl se na akademii s vlastní disciplínou - a ne jen tak ledajakou! Za to mu u mě přísluší pomník a sláva nehynoucí.
Škoda, že se na téhle mši nedělalo sčítání farnosti, to bychom ohledně poměru dospělých k dětem vyšli ještě líp, než na Dobříši :) Pro spravedlnost budiž ještě poznamenáno, že na téhle mši byly úplně všechny děti hodné!
Michal kázal o našem domovu, nechal starší děti zkusit postavit ze svých těl a rukou dům, do kterého se měly vejít všechny malé děti, což se málem i povedlo, ale bylo to opravdu nepohodlné. Ani připravený stan (zákristie :) by prý jako pohodlné bydlení pro tolik dětí nestačil. Do TeePee bychom se už asi všichni vešli, ale nebylo by tam k hnutí... Až se ukázalo, že nám vlastně ani Země není tak docela velká a že ten pravý domov je u Boha...
INDIÁN BYDLÍ V TÝPÍ KŮŇ V OHRADĚ BIZON V PRÉRII A SLUNCE NA OBLOZE
Tahle hra by normou Evropské Unie pravděpodobně neprošla. Nejen totiž, že hřiště nebylo řádně zabezpečeno proti případným zraněním, ono schválně všelijaká nebezpečí ještě nabízelo.
Jednoduchá idea: v lese, ve vyhrazeném území je umístěno množství písmenek s pořadovými čísly. Úkolem je zjistit správné znění zprávy dříve, než se to podaří ostatním. Dokud se rodina drží za ruce pohromadě, je nenapadnutelná. Pokud se ale rozdělí, může je sežrat puma.
Ukázalo se, že Filípek nepochopil, že puma byla jenom jako, že to byl Petr a Luckin s Vojtíškem, takže celou dobu utíkal doslova jako o život, při čemž ho jeho soutěživý tatínek s otcovskou láskou nechal :) Díky tomu skončili na překvapivém druhém místě hned za Vandasovýma (Anička, Pavlík, Pavel). Congratulation, boys...
Rybolov hrozil malérem. Nejeden tatínek totiž jistě ryby lovil poprvé, takže hrozilo, že se do téhle líné záležitosti zamiluje a už ho nikdo od rybníka nedostane (v noci pak skončí v objetí místních Rusalek). Za sebe mohu říci, že se mi tato činnost jevila strašlivě nekonečnou už asi po pěti nekonečných minutách, kdy se voda ani nepohnula. Po další půlhodině jsem měl mžitky před očima a po hodině jsem nechápal, že někdo může rybolovu holdovat.
Přesto jsem vytrval, pro to přemáhání o rok zestárl, ale rybu jsem ulovil, zahulákal si radostí a splnil si tak, doufám že na dlouhá léta, povinnost :-P Zajímavé je, že Matýsek doma můj triumf několikrát dával k dobru, takže ho to kupodivu zaujalo. "Vari vari od vody, kluku!". Jako třetí ulovila rybu Sabinka, byla neuvěřitelně vytrvalá. Jestli si někdo zasloužil chytit nejmíň verlybu, tak to byla ona!
Jakékoli pojednání o Indiánech 2009 by nebylo úplné, pokud by se alespoň slůvkem nezmínilo o bunkrech, které se na táboře rozmnožily jako houby po dešti. Však taky hodně pršelo ;) Ne každý mohl do každého bunkru beztrestně vstoupit! Obě skupiny (alespoň ze začátku dvě) se vybavily řádnou šiškovou municí a své bunkry tvrdě bránily.
Domníval jsem se, že Matýsek je na takové lumpačení ještě moc malý a do zápolení se nezapojí, leč kdepak! Bunkračení pohltilo nejednoho špunta. Poté, co jsem od Matýska vyslechl mnohá pojednání, úvahy a shrnutí na toto téma, vybavilo se mi vlastní dětské bunkrózní nadšení a musím říct, že je to pecka, pánové! Tak kdy postavíme nějakej pořádnej bunkr?!
Zase podstatné vylepšení oproti loňskému roku :) Tentokrát se na táborák nezapomnělo, dokonce dorazili i štramózní bubeníci s obrovskejma bubnama, takže děti měly oči navrch hlavy :) A trio Miloš, Kuba a Yankee předvedlo znamenitá divadelní představení.
Zaujala mě hláška Pavla Vandase, když se snažil povzbudit písně znalé, aby zpívali. Nedařilo se nám totiž zazpívat skoro nic, vždycky jsme zkejsli na prvních pár slovech. Pavel se tomu snažil pomoci: "Ty tu písničku umíš? Tak táhni!" BUEHEHEHE (rofl)